Cu tvarovky pájecí

Pájení je technologický postup k pevnému spojení materiálů, přičemž tavením pájky vzniká kapalná fáze. Základní materiály (zde: měď, červený bronz nebo mosaz)  při tom své tavící teploty nedosáhnou. Jakmile se roztavená pájka dostane do kapilární spáry, začíná výměna atomů pájky a mědi (difúze). V oblasti přechodu spojovaných ploch mědi se tak vytváří slitinová vrstva, jejíž pevnost je vyšší než pevnost pájky. Měděné trubky lze pájet dvěmi různými metodami: pájení naměkko a pájení natvrdo. Rozlišení mezi pájením natvrdo a pájením naměkko se provádí podle pracovní teploty. Pracovní teplota je teplota, při které se použitá pájka taví, smáčí stěny trubky a tvarovky a vyplňuje spoj. Protože se u používaných pájek jedná o slitiny (směsi) různých prvků, mají pájky teplotní rozmezí tavení a ne bod tavení jako je to u čistých prvků. Pracovní teplota se pohybuje v blízkosti horního bodu tavení pájky. Při pájení natvrdo je pracovní teplota nad 450°C a při pájení naměkko pod 450°C. S rozdílnými pracovními teplotami vyplývají i rozdílné mechanické vlastnosti pájených spojů. Spoje pájené natvrdo mají vyšší pevnost ve smyku a umožňují vyšší provozní teploty než spoje pájené naměkko. Tvrdé a polotvrdé měděné trubky ale při pájení natvrdo ztrácejí svoji pevnost, protože jsou kvůli vysokým pracovním teplotám žíhány naměkko.